Jak učit děti srdcem

Milujeme svoje děti. Chceme pro ně to nejlepší, protože i ony nám věnují totéž. Bezpodmínečnou lásku, kouzelné úsměvy, společné chvíle, touhu rozvíjet se.

Buďte i vy na chvíli dětmi a vraťte se zpět v čase. Ne o několik dní, týdnů, měsíců. Vraťte se zpátky do doby, kdy jste plni vzrušení očekávali první školní den. Hlavou vám běžely myšlenky na to, jaká či jaký asi bude… Kdo?

Vaše paní učitelka, váš pan učitel. Průvodce na cestě za poznáním, objevováním nového, za prvními úspěchy, ale i nezdary, prohrami a bolístkami. Někteří nám trpělivě naslouchali, inspirovali nás a vedli. Jiní direktivně kázali, vzbuzovali strach a my je za to neměli rádi. Přesto i na takové vzpomínáme, protože formovali náš pohled na život a vše, co s ním souvisí.

Jaký by tedy měl být ?

MĚL BY BÝT ČLOVĚKEM
Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Já sama jsem se v začátcích svého učitelského působení přistihla, že mám snahu dětem dokázat, že jsem tvor vzdělaný, a tudíž bezchybný. Představa, že udělám nějaký ten přešlap, byla pro mne nemyslitelná.
Až zkušenostmi jsem se postupně vrátila k sobě samotné. K tomu, jaká skutečně jsem. Přísná i citlivá. Důsledná i spontánní. Kreativní i unavená. Veselá i smutná. Všechna moje „já“ žáci vždycky vycítili a podle toho na mě také reagovali. Tím, že jsem si k nim našla cestičku, však reagovali s pochopením. (Někteří nedošli k pochopení nikdy, ale takový už je život. Nelze se zavděčit všem.)

VZDĚLANÝ, ALE POKORNÝ
Vzdělání samo o sobě ještě učitele netvoří. Ráda bych na tomto místě poradila všem studentům, aby si včas rozmysleli, zda skutečně chtějí učit. Ani červený diplom vám nepostačí k tomu, abyste zvládli všechny překážky, které vám život učitelský postaví do cesty. Mnoho mých kamarádek i kamarádů se takto hluboce zklamalo a nikdy už se ke „kantořině“ nevrátili.

OCHOTNÝ NASLOUCHAT
Děti jsou sice duše čisté, ale o to více bojácné a zranitelné. Často vám nesvěří svá trápení a obavy přímo. Umíte číst „mezi řádky“, když nasloucháte svým blízkým? Tak totéž by měl zvládat i učitel.
A nemusí to udělat hned. Stačí, když si pro žáka vyhradí pět minut. Po hodině, o přestávce, po vyučování. Ukrojí si ze svého času a vrátí se mu to dvojnásob. Žákovi se uleví na jeho cestě za poznáním. Zjistí, že jeho problém vlastně ani problémem nebyl. A následně bude svého učitele více respektovat a vnímat. Bude vědět, že on je tu pro něj. I když jen na chviličku.

SCHOPEN VZDĚLÁVAT
Že je to v případě učitele samozřejmost? Divili byste se. Ne každý umí dětem vysvětlit učivo tak, aby ho skutečně pochopily. Učitel v době svého studia vstřebal spoustu teoretických informací. Ovšem až praxe ukáže, zač je učitelského povolání loket. Pokud není vyučující také tak trochu psycholog a herec, příliš toho před tabulí nezmůže.

MĚL BY BÝT KREATIVNÍ A HRAVÝ
Učitel by měl sypat z rukávu spoustu nápadů, inovativních myšlenek. Měl by ovládat i nejnovější technické vymoženosti. Výuka je rázem atraktivnější a zábavnější. Tak je to kantorům neustále vštěpováno. Ale funguje to na žáky vždycky? Dá se to vše vůbec zvládnout? Popravdě? Nedá.
Přestože nám technika v mnohém usnadní naše konání, stále si stojím za tím, že živého učitele (se všemi jeho klady i zápory) nic nenahradí.

BUDU JEŠTĚ NĚKDY UČIT?
Ani nevíte, jak často si tuto otázku poslední dobou kladu. Svoje učitelské poslání jsem milovala. Chybí mi moji žáci. Naštěstí mě oni sami vyhledávají, když potřebují s něčím poradit. Anebo, a to mi obzvlášť lichotí, když si chtějí jen tak popovídat o životě a zavzpomínat na svá školní léta.

Moje životní cesta mne však zavedla až k online podnikání. Takže stále učím, ale jinak. Natolik mě to nadchlo, že si jen stěží umím představit, že bych tuto cestu opustila.

A dolů pod článek mi napište, jak vy vzpomínáte na svého učitele, který byl pro vás tím nejlepším.

Čeština se mnou je Čeština pro všechny.
Vaše Erika