Tipy a nápady pro výuku slohu

I když jste vystudovali obor český jazyk a literatura, troufám si říct, že na každou z jeho částí (mluvnici, sloh, literaturu) se těšíte různě. Zkrátka některý češtinář se s láskou věnuje mluvnici, jiný pak slohu, jiný zas literatuře. (Pokud se mýlím, tak i to je možné. Ale doposud jsem se nesetkala s učitelem, který by všem podoborům holdoval se stejným nadšením.) A tak i já tíhla vždycky o trošku víc k mluvnici a slohu.

Už v samotné přípravě na hodinu slohu jsem se vyžívala. Bavila mě na tom ta volnost a kreativita. Ano, v tematickém plánu sice stálo jasně, černé na bílém, že máme zrovna probírat to či ono téma. Ale i to se dá pojmout různě. A tak jsem si „hrála“ a kombinovala, aby to moje žáky zaujalo, aby se nenudili. Jednak se nám pak společně v hodině „žilo“ tak nějak líp, jednak to bavilo i mě. A znáte to. Když vás něco baví, víc se vám pak i daří.

O žácích nemluvě. Když se nudí, nestojí to pak v hodině ani za zlámanou propisku. Však to znáte. Proto jsem sama postupně přicházela na různé vychytávky, které by nám ty společné slohové hodiny ozvláštnily. Tu máte některé z nich.

ZAHRAJTE SI NA EMOTIKONY

V každé třídě se najde nějaký ten vtipálek, který se rád předvádí. A právě ten bude v roli emotikona neboli smajlíka. Postupně předvede různé grimasy a na ostatních žácích bude, aby popsali (ať už ústně nebo písemně), jakou náladu zrovna má a jaká situace by této náladě mohla předcházet. Nejenže si tím procvičí slovní zásobu, ale hlavně se pobaví a odreagují od náročného učení. I to je někdy potřeba. Rozproudí se tím jejich kreativita, o které třeba dosud neměli ani tušení. A bohatě ji mohou zúročit v dalších vyučovacích hodinách. (Věřte tomu aspoň trošku. Ne vždy je sice „posvícení“, ale určitě zažíváte se svými žáky i úspěchy.)

DOPIS

Nemyslím, že by toto téma patřilo mezi žáky k těm vyhledávaným. Esemesky sice „datlují“ rychlostí přímo nadzvukovou, ale klasický dopis už je na ně příliš dlouhý, nudný a z jejich pohledu i dost zbytečný. (No, ruku na srdce, ani se jim nedivím. Vždyť kolik my, dospělí, pošleme za rok ručně psaných dopisů? Určitě ne tolik jako těch elektronických. Naše přehlcené e-mailové schránky by mohly povídat, že?)
Protože se ale ve svém dalším profesním životě nevyhnou psaní dopisů nebo e-mailů, nemůžeme se tomuto tématu úplně vyhnout. Náležitosti správného psaní tedy probereme, ale dá se to trošku odlehčit tím, že napíšou dopis svému oblíbenému sportovci, herci, zpěvákovi, topmodelce, tanečnici, youtuberovi, beatboxerovi, tvůrci počítačových her… Každý z žáků někoho takového má jako svůj vzor. A když mu bude psát (byť s těmi nevyhnutelnými náležitostmi), nebude to tak „bolet“. A o to nám jde, že?

SPOLEČNÉ VYPRÁVĚNÍ PŘÍBĚHU

Tuto aktivitu možná mnozí z vás také rádi používají. Pro jednoho žáka je často dost těžké, aby jen tak „z hlavy“ vymyslel celý příběh. Nehledě na časovou ztrátu v hodině. Na splnění takového úkolu by potřeboval nejméně 30 minut, což si nemůžete dovolit. (V případě introvertů pak i daleko víc času. Jednak se stydí, jednak potřebují svoje odpovědi vypilovat do nejmenších detailů a pro jistotu ještě několikrát promyslet.)
A tak je mnohem efektivnější zapojit do vyprávění hned větší skupinku žáků. Každý vymyslí jednu větu s tím, že na sebe navazují. Vy pak „jen“ hlídáte, aby se žáci drželi tématu a aby používali ty jazykové prostředky, které jsou typické pro daný slohový útvar.
Téma stanovíte vy nebo žáci. Fantazii se meze nekladou. Ovšem vy jste šéfem hodiny, vy stanovujete hranice.

To je důležité vlastně u každé skupinové práce. Stanovit na začátek pevné hranice. Protože jedině tak bude mít společné tvoření ten správný efekt.

OPAKOVÁNÍ UČIVA FORMOU SOUTĚŽE

O tom, že žáci mezi sebou rádi soutěží, není pochyb. A to se dá dobře využít i v případě neoblíbeného opakování učiva. Ať už hodláte s žáky opakovat cokoli, udělejte změnu a pojměte to někdy jako soutěž.
Nejvíce se mi osvědčily soutěže ve skupinkách. Zvlášť když si žáky dobře rozdělíte, aby byli ve skupině žáci s různým prospěchem. (Ti nejslabší pak mohou alespoň zapisovat správné odpovědi. I tím si totiž fixují alespoň něco z učiva, na které sami nestačí.) Připravíte si otázky, které se daného učiva týkají. Například:

Kdo nejdřív vyjmenuje…
Který z jazykových prostředků patří/nepatří k danému slohovému útvaru…
Najděte v textu slova…
K čemu slouží přímá řeč?
Čím se od sebe liší zpráva a oznámení?
Jaký druh popisu zvolíte, když chcete popsat…
Kolik postav v ukázce vystupuje? O kolika z nich se jen mluví?
Jak by mohl podle vás příběh skončit?
Převeďte dialog do dnešního jazyka (bez použití vulgarismů).

Otázky to nemusí být nijak neobvyklé. Ale jde o tu soutěž. Žáci budou bojovat o body, aby za ně pak třeba získali pěknou známku (což se v češtině řadě z nich vždycky hodí). Ale hlavně, naučí se spolupracovat, podporovat se. A někdy se stane i zázrak, když tak zvaně „výborný“ žák přijde na to, že mu něco nejde a že mu s tím dokáže pomoct třeba i ten „slabší“. I to je dobrá lekce do života, nemyslíte?

PRÁCE S TEXTEM

Častá bolístka našich žáků. Přiřadit k danému slohovému útvaru či postupu. Vyvodit závěr z textu. A hlavně – umět postřehnout i detaily, ty tak zvané chytáky, které jsou ukryty „mezi řádky“.
Mně se osvědčilo pracovat spíše s kratšími texty. Žáky stresuje už jen ta představa, že musí přečíst celou stránku textu. Proč? Stačí 2–3 kratší odstavce. I s nimi se dají dělat kouzla. Stihnete tak projít víc učiva než by se mohlo na první pohled zdát. Ovšem vyžaduje to od vás delší přípravu, kdy si v klidu promyslíte, co potřebujete s žáky probrat. V tomto případě se opravdu nedá improvizovat.
Právě tato aktivita je (podle mého názoru) dost opomíjená. S žáky sice opakujeme, procvičujeme, ale často jen formou izolovaných, z kontextu vytržených cvičení. A když se pak v devátém ročníku setkají (mnozí bohužel poprvé) s testovými úlohami k přijímacím zkouškám, dost se diví. Najednou musí rychle přečíst neznámý text a k tomu ještě rychle odpovědět na otázky. (Vy, kteří připravujete „deváťáky“ k přijímacím zkouškám, víte své. Na přečtení textu a následné odpovědi na otázky mají asi tak 2 minuty. Jinak celý test nestihnou vypracovat, protože se nevejdou do předem daného časového limitu.)

STYLISTICKÉ CHYBY

Teď jen malinko odbočím k mluvnici. Zde se téměř každou hodinu věnujeme pravopisným chybám. Učíme žáky pravidla a poučky a důsledně je procvičujeme.
Když ale pak dojde na hodiny slohu a konkrétně na vyhledávání stylistických chyb, je většina žáků v koncích. Neumí chyby najít, nepoznají je. (Co si budeme povídat, i nám, dospělým, dají častokrát zabrat. Stačí nahlédnout do novin nebo se zaposlouchat do zpravodajství v televizi.)
Zde platí jediné – procvičovat, procvičovat a ještě jednou procvičovat. Pár takových typů úloh sice najdete v učebnicích nebo v pracovních sešitech. Ale nejlepší je čerpat z praxe, z běžného života. Takže až zase otevřete nějaké ty noviny nebo si zapnete televizi, zkuste zaměřit svoji pozornost právě na stylistiku. Když nějakou tu chybu odhalíte, neváhejte si ji zapsat. Sama vím, jak mě pak kolikrát mrzelo, že jsem si v hodině nemohla vzpomenout, co že to včera bylo v těch zprávách špatně řečeno. Jak sami víte, praktické příklady se žákům ukládají do paměti nejlépe.

A na tom bych hlavně stavěla velkou většinu slohových hodin. Na tom, jak se stylistikou pracovat v běžném životě. Tedy jak mluvit, aby nám ostatní porozuměli. Jak psát, aby bylo jasné, co chceme sdělit. Ano, tohle všechno samozřejmě víte. Ale není na škodu se občas zastavit a popřemýšlet, zda je opravdu nutné probrat vždy všechna cvičení v učebnici. Zda opravdu musíme vysvětlovat učivo přesně podle odrážek, které někdo před námi sepsal.

Možná jsem vás některými svými myšlenkami překvapila, možná s nimi i nesouhlasíte.
Anebo jste nadšení a mluvím vám z duše, protože to také tak cítíte.
Ať tak nebo tak, pište mi do komentářů pod článkem svoje názory.

Pohodové „učitelování“ vám přeji.

Vaše Erika