Jak pomoci žákům vnímat hodnoty, které je posunou dál

Zapomeňme na chvíli na ty hromady učebnic, které nosí žáčci už od první třídy na svých bedrech. Odhlédněme od encyklopedických znalostí žáků.  Každý den chodí s hlavou přeplněnou vědomostmi. Některé z nich využijí v životě hned několikrát, jiné třeba vůbec. To se ale ukáže až v budoucnu.

A přitom velkou část toho, co žák (i dospělý) potřebuje znát, najde ve svém srdci, ve svém nitru. Vždyť kolikrát jste se vy, jako děti školou povinné, učili o takových hodnotách jako třeba:

Láska,
sebedůvěra,
úcta a respekt,
empatie.

A kterou z těchto hodnot zařadila vaše škola do svého Školního vzdělávacího programu nebo vy, učitelé,  do svých tematických plánů?

Rozhodně tu nechci spílat a láteřit nad tím, jak špatně na tom naše školství je. To totiž neprospívá ani vám a hlavně ani žákům, pro které děláte první poslední. A proto s tím pojďme něco udělat hned teď a tady.

Učme děti (kromě všeobecných znalostí) i hodnotám, které jsou pro jejich život nadmíru důležité. A kterým se my, dospělí, učíme až teď, protože nás to dřív nikdo nenaučil.

LÁSKA

Veďme žáky k tomu, že láska je ten nejcennější dar. Že mohou mít rádi nejen členy své rodiny, nejen kamarády, ale hlavně sami sebe. Pro začátek stačí, když je budeme podporovat v jejich záměrech a postupně víc a víc posilovat jejich sebevědomí.

Žádný učitel nechce mít třídu plnou dětí, které si nerozumí a namísto toho se jen perou a hádají. Vím, je to těžké. Ale pokusme se odhlédnout od jejich prohřešků a chyb. Namísto toho budujme to dobré, co v sobě každý človíček má.

Nejlepší metodou je nápodoba. Zapojme školáky do práce ve třídě. Do pomoci ostatním, kteří daný úkol ještě nezvládají. Důležité je, aby děti nežily jen ve svém vlastním světě. Ale aby se dokázaly kolem sebe rozhlédnout a nabídnout pomocnou ruku, když je to potřeba.

SEBEDŮVĚRA

Co je lepší pro další život žáka? Když je ušlápnutý, zakomplexovaný a nevěří svým schopnostem? Nebo když je to bytůstka, která si je vědoma svých kvalit? Věří v to, že dokáže vše, co si zamane?

Pokusme se naše žáky motivovat k lepším výkonům, najít to, v čem jsou dobří. Možná se pak budete divit, kolik skvělých sportovců, muzikantů nebo třeba žáků nadaných na cizí jazyky ve své třídě máte. Když si začnou věřit, pak i jejich talenty lépe vyplavou na povrch. A dříve nenápadní žáci najednou „povyrostou“.

ÚCTA A RESPEKT

Co si budeme povídat, velká část žáků dnes doslova bojuje s autoritami. Chybí jim právě tolik potřebná úcta a respekt. A to jak k rodičům, tak k učitelům, ale stejně tak i úcta k přírodě a jejímu bohatství, které denně využíváme a které rozhodně nemůžeme brát jako samozřejmost. To všechno jsou dary, kterých by si měli žáci vážit. A já stále ještě věřím, že my, dospělí, máme tu jedinečnou možnost je k tomu dovést.

Ostatně vyzvěte žáky k tomu, aby sami vymysleli, kdo nebo co zasluhuje jejich úctu. Někteří z nich se budou nad těmito hodnotami zamýšlet vůbec poprvé. To ale nevadí. Důležité je s tím začít.

Když vás žáci zaskočí nevhodným nebo drzým výrokem, navrhněte jim třeba: „Zkus to říct jinak.“ A počkejte, až si uvědomí, jak se zachovat správně.

Nedá mi to a dovolím si na tomto místě citovat slova Roberta Fulghuma z knihy Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce:

Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Nepřestávej žasnout.

Když tato pravidla používáme ve své rodině i ve škole, hned se nám tak nějak lépe žije. Co myslíte? (O to větší radost pak mám, když vidím, že to právě takto někde funguje.)

A teď pro změnu namířím zrcadlo i na nás dospělé. I nám se totiž může stát, že to někdy „přepískneme“ a jsme k dětem nespravedliví a nezdvořilí. V tu chvíli bychom měli i my pronést omluvné: „Promiň, řeknu to raději jinak.“

To, že přiznáme vlastní pochybení, je pro naše děti či žáky tou nejlepší zkušeností do života.

EMPATIE

Ne každý se umí vcítit do druhých. Jak tedy dětem co nejlépe přiblížit právě empatii?

Opět se vyplatí učit na příkladech. Vysvětlete jim, jak se v určitých situacích cítíme my, dospělí. A následně si pak s dětmi povídejte o tom, jak podobné situace vnímají právě ony. Popřípadě si vezměte na pomoc obrázky, které vyjadřují, jak se lidé v určitých chvílích cítí. A na žákovi pak bude, aby se pokusil do obrázku vcítit a popsal, co vyobrazený člověk zrovna prožívá.

Jakmile žáci zvládnou tento úkol, zkuste s nimi jiné cvičení. Ptejte se jich: „Jak se cítíš, když…“  Na základě tohoto výroku si pak žáci mohou vytvořit svůj vlastní seznam přídavných jmen, která jim pomáhají vyjadřovat pocity. (Například nadšený, šťastný, veselý, nebo naopak smutný, rozčilený, nervózní, zklamaný.)

Čím více slov vymyslí, tím výstižněji se naučí vyjadřovat svoje pocity. A nejen to. Pomůže jim to pochopit i pocity jiných lidí. A o to nám jde především. Pochopit se, porozumět si.

A co vy, přátelé? Zlomili jste už hůl nad svými neposlušnými dětmi a žáky?
Nebo podobně jako já stále ještě věříte, že je v našich silách změnit to všechno k lepšímu?

Budu se těšit na vaše odpovědi v komentářích pod článkem.
Pokud se vám líbil, sdílejte ho dál mezi své přátele.

Pohodové „učitelování“ vám přeji.
Vaše Erika