Jsem tu. A víte proč?

Jednoho dne si tak kráčím ulicí a BUM! Chyba na orientační tabuli významné úřední budovy. Je to možné? Tam, kde by člověk čekal jazykovou čistotu, se objeví taková nedokonalost. A večer, téhož dne, přebrebt v televizních novinách. A dost! Tak to už stačí! A tu se mi v hlavě mihl nápad. Co takhle s tím něco udělat?

Vraťme se teď o několik let zpět…

Ve škole mě vždycky považovali tak trochu za exota. A proč? Vyžívala jsem se v pravopisu, bavilo mě psát slohovky a dokonce i diktáty. Méně „postižení“ spolužáci ode mě požadovali za menší úplateček (koho by nepotěšila dobrá svačinka,že?) vypracování slohovky, nebo domácího úkolu. Díky mně tak aspoň mohli přežívat  ty pro ně nekonečně dlouhé a nudné hodiny češtiny. Během malé přestávky jsem  slohovku sepsala, schválně v ní udělala pár chyb a výsledek? Krásná dvoječka. Takže už i přes tuto  svou úchylku jsem byla mezi spolužáky oblíbená.

Když jsem pak později studovala český jazyk na vysoké škole, nikoho to vlastně ani nepřekvapilo. I já si myslela, že to bude v pohodě…

A tu mi život uštědřil první pořádnou lekci: „Buď dostuduješ coby samoživitelka s malým dítětem, nebo budeš nešťastná a nikdy už nepředáš dál svou vášeň – češtinu.“

Tak jsem zatnula zuby a ukázala životu, že nejsem žádné „béčko“. Šťastně jsem dokončila studium a ihned získala místo učitelky na základní škole. Moc mě bavilo posouvat všechny ty teenagery dál do života.

Ale pořád tomu něco chybělo…

Začala jsem si uvědomovat, že mi vadí nešťastně formulované věty v novinách a na billboardech. Řada lidí jako by zapomněla na svůj mateřský jazyk.

 Proto jsem se rozhodla, že si založím své stránky a v článcích publikovaných na blogu budu pomáhat s češtinou všem, kteří o to budou stát. Školákům, studentům, jejich rodičům, prarodičům a nebo i cizincům, kteří se budou chtít naučit česky.

A třeba…třeba právě vám.