Jak se naladit na třídu

Nevím jak vy, přátelé, ale já jsem chtěla být učitelkou už od základní školy. Až jsem pak po letech měla jít na svou první pedagogickou praxi, nemohla jsem se ani dočkat.

Ano, těsně před vstupem do třídy pak sice vyplavaly na povrch všechny moje obavy a strachy. („Jak mám s těma puberťákama vlastně mluvit? Vždyť já toho ještě moc neumím. Co jim tam budu celou hodinu povídat, aby je to aspoň trochu zaujalo? Jak mám komunikovat s učiteli, kteří už na škole působí řadu let? Jak se vlastně zapisuje do třídní knihy?“)

Ale i přes třesoucí se kolena a přeskakující hlas jsem nakonec svoji první hodinu praxe zvládla. Nadšení z toho, jak mohu své žáky posouvat dál a dál na nelehké cestě za vzděláním, mi vydrželo vlastně po celou dobu, kdy jsem jako učitelka působila na základní škole. Celých 10 let každodenních příprav a bojů s technickými vymoženostmi. 10 let strávených nad stovkami a stovkami sešitů, písemek, diktátů, slohových prací a domácích úkolů. Však to znáte…

A přesto všechno jsem si nikdy nepřipadala, že „jdu do práce“. Plnila jsem si svůj sen. (Dokonce i to nikdy nekončící „papírování“ jsem dokázala akceptovat.) Zkrátka a dobře – těšila jsem se na ty svoje žáky. Na jejich pokroky, na jejich vtipné poznámky. Bavilo mě s nimi trávit těch 45 minut několikrát denně.

Ale co si budeme povídat, kolegové. Někdy přijdou i chvíle, kdy se nám do třídy ani nechce vejít. Proč? Ty důvody mohou být různé:

• Je vám fyzicky špatně. (Bolesti hlavy nebo zubů vás dokážou rozhodit tak, že nevíte, čí jste.)
• Právě jste zjistili, že je potřeba hned teď ještě něco vyřešit, ale nic naplat – zvonek zvoní a vy musíte uhánět do hodiny. I s hlavou plnou starostí teď máte podat 100% výkon.
• Anebo máte prostě a jednoduše „blbou náladu“, při které nevydržíte ani sami se sebou (natožpak se třídou plnou rozjívených žáků).

Sami byste jistě přišli na řadu dalších důvodů, proč se vám do třídy nechce. (I učitel je jen člověk, tak jaképak copak, že?)

CO S TÍM?
Pokud vás přímo nepřepadla nějaká nemoc, jdete do toho zas a znova. Překonáte se a do třídy vstupujete s úsměvem. (Jste přece profesionálové. Tak proto. A taky proto, že třída nemůže za to, co vy teď zrovna prožíváte. Sami už máte vyzkoušeno, že nasupeným výrazem a hřmotným hlasem se stejně nic nevyřeší.) Žáci by na vás neměli nic poznat. Starosti necháte ve svém kabinetu a soustředíte se na výuku. (Někdy je to po čertech těžké. Však to všichni znáte.) Vyplatí se to. Žáci na vás nic nepoznají, takže se vás ani na nic nevyptávají. A vy zase po chvíli soustředění ve třídě zapomenete na to, co vás trápilo před jejími dveřmi.

Někdy je ale situace natolik neúnosná, že prostě musíte jít s pravdou ven. Sdělte žákům jen to nejdůležitější. Že se zrovna dnes necítíte dobře, tak ať na vás berou ohledy. (Odměnou jim bude poněkud volnější hodina, což jistě s nadšením přijmou.)

Teď už ale odhlédneme od našich bolístek a podíváme se ještě na důvod, který je asi ten nejčastější. Třída, která právě čeká na vaši výuku, nepatří zrovna k těm tak zvaně oblíbeným (řečeno diplomaticky). Nejraději byste ty nevděčné, věčně revoltující, drzé a vulgární žáky vystřelili na Měsíc. Nemají o nic zájem. Leda tak o mobil nebo o další hodinu spánku (řečeno bez obalu).

CO S NIMI?
Zkuste se do nich vžít. Už několikátou hodinu sedí ve třídě a nudí se. Někteří opravdu nepatří ke studijním typům. Jsou tu, protože školní docházka je povinná. Jiní by se třeba i rádi učili, ale připadá jim to „blbý a trapný“. Nebudou přece „trhat partu“, že jo?

A vy tu teď před nimi stojíte a máte dvě možnosti. Buď to tak nějak přežijete a upnete svou mysl na konec školního roku, kdy už v této třídě budete naštěstí naposledy. Anebo najdete s žáky společnou řeč, aby vám šli tak říkajíc na ruku. (Věřte tomu nebo ne, i s tou nejproblémovější třídou se dá jakžtakž vyjít. Nečekejte ale zázraky, i drobné úspěchy se počítají.)

Každý z těchto žáků má totiž nějakou zálibu. Něco, co mu dělá radost. Něco, co ho baví. Něco, v čem vyniká. (To oni se jen tváří celé dny jako největší „tvrďáci“. Ale to je jen obal. Uvnitř jsou ještě malými dětmi, které si se sebou vlastně vůbec nevědí rady.)

Sama jsem se několikrát přesvědčila, že pár minut klidného povídání s žáky dělá divy. Dám jim najevo, že jsem tu pro ně. Že se mi mohou s čímkoli svěřit. Pravda, chvíli se tváří dost nedůvěřivě. Ale po několika takovýchto neformálních hovorech se najednou rozpovídají. A já pak zjišťuji, že se jim vlastně ani nedivím, že měli ten den špatnou náladu.

Anebo naopak, dozvím se, že mám ve třídě třeba mistra republiky v plavání nebo úspěšnou klavíristku, která už má za sebou několik koncertů. Stačí si na ně udělat čas. A dát jim ten prostor, aby i žáci poznali nás, vyučující, z trošku jiného úhlu než jen z toho „učitelského“. Aby pochopili, že jste taky jen člověkem, který má právo chybovat a zlobit se… A že jim rádi podáte pomocnou ruku, když o to budou stát. Že se s nimi třeba rádi zasmějete. Ale že jim taky včas stanovíte hranice, protože vy jste tím, kdo hodinu řídí. Ne oni.

Jistě, je to jen začátek cesty. Někdy budete mít pocit, že s danou třídou se prostě nedá vyjít. Ale vytrvejte. Ukažte jim, že i vy jste jen lidé se svými bolístkami a omyly. Otevřete jim nejen dveře k poznání, ale i dveře k vašemu lidskému srdci. Protože jedině tak i oni otevřou svoje srdce vám.

A mám pro vás ještě jednu pomůcku. Přečtěte si ZDARMA můj e-book Třída plná extrovertů a introvertů aneb jak na ně. Proč? Budete tak zase o kousek blíž k té složité žákovské duši.

Pohodové „učitelování“ vám přeji.
Vaše Erika