Stres

Když mluvíme s někým, kdo je našemu srdci blízký, rozhazujeme kolem sebe slova jen tak, halabala. Cítíme se uvolněně. V tu chvíli jsme šťastni, že tu naši spřízněnou dušičku vidíme a můžeme s ní prohodit pár vět. Neřešíme tedy koncovky, skloňování, spisovnost či nespisovnost. Zkrátka mluvíme tak, jak nám zobák narost. A je nám v tu chvíli dobře. Tak jaképak copak.

Nic ale netrvá věčně. V jiný den nás čeká pracovní pohovor  či jiná veledůležitá schůzka. Jistě znáte ten pocit. Zpocené dlaně (a nejen ty), žaludek jako na vodě, knedlík v krku, popřípadě ještě červené skvrny na obličeji (to aby všichni viděli, jak zrovna nejste ve své kůži).

Copak asi udělá taková stresová situace s naším mluveným či psaným projevem?
1. SNAŽÍME SE ZE SEBE VYDOLOVAT MAXIMUM. Z posledních sil se nutíme k mistrovským výkonům. Ovšem má to jeden háček. Jsme nervózní. Naše vlastní tělo nás neposlouchá. Z úst se nám derou slova, která v tu chvíli pokládáme za spisovná. Ale jsou skutečně spisovná? Vybrala jsem pro vás pár příkladů, ve kterých se vyskytují chyby víc, než je zdrávo:

Používáte s oblibou slovní spojení „Mohl by jste mi, prosím, poradit…“ nebo „Rádi by jsme se s vámi ještě jednou setkali.“? Chyba lávky, přátelé.

Jak je to tedy správně?
„Mohl byste mi, prosím, poradit…“ nebo „Rádi bychom se s vámi ještě jednou setkali.“

„Děťátko na mě mávalo svýma maličkýma baculatýma ručičkama.“  (Ano, i toto je správně!)

„Koupil sis ten světlý oblek?“ (Zapomeňte na nesprávné „jsi si“.)
„Proč ses mi neozval?“ (Nikoli „jsi se“.)

2. CHCEME PŮSOBIT TÍM NEJLEPŠÍM DOJMEM. To je jistě chvályhodné. Pozor však na to, abyste (nikoli „aby jste“) zůstali sami sebou. Není nic horšího než nepřirozený projev. Nenuťte se tedy za každou cenu k ryze spisovnému vyjadřování. Jen málo lidí to dokáže! Mnohdy je přijatelnější zvolit raději hovorové výrazy. Ostatní vám líp porozumí a vy se začnete opět cítit jako lidé z masa a kostí.

A tak s úplným klidem používejte slovesné tvary děkuju, můžu, můžou, píšu, píšou, dokážu, dokážou. Patří mezi ty hovorové a stejně tak i, světe div se, mezi spisovné. Ovšem pouze v mluveném projevu. Pro oficiální projevy je příhodnější zvolit varianty děkuji, mohu, mohou, píši, píšou, dokáži, dokáží.

3. NE ZA VŠECHNO MŮŽE STRES. Ano, často si za to můžeme sami. Málo čteme, v tom horším případě pak nečteme vůbec. A to ani knihy, ani naše vlastní texty. Snadno se nám pak může stát, že v honbě za bezchybným projevem  nakonec nakupíme chybu na chybu. A to není zrovna dobrá vizitka!

A co vy? Chybujete v některém z uvedených příkladů? Na vaše postřehy se budu těšit v komentářích pod článkem.

Čeština se mnou je Čeština pro všechny
vaše Erika