Domácí úkoly ano, nebo ne?

Domácí úkoly. Věčné téma, které rozděluje veřejnost na dva tábory. Část rodičů je po učitelích vyžaduje, část proti nim bojuje a studuje v zákonech, jestli na to vůbec mají vyučující právo. Ani samotní žáci, kterých se domácí úkoly dotýkají nejvíc, často netuší, proč je vlastně mají psát. Zkusme se v tom teď trošku zorientovat.

UVĚDOMĚLÍ ŽÁCI
Není jich moc. Ale abych nebyla až tak pesimistická, hrstka se jich v každé třídě přece jen najde. Je radost s nimi pracovat, protože jsou si vědomi toho, že bez procvičování učiva se prostě dál nehnou. A k tomu právě slouží tolik diskutované domácí úkoly. A klidně mohou být i dobrovolné. Nevadí. Hlavně, že splní svůj účel. Škoda, že ne každý to takto chápe.

NEVĚDOMÍ ŽÁCI
Nikdy nezapomenu na dotaz, který jednou zašuměl mojí třídou:

„A proč vlastně píšeme ty domácí úkoly?“

Upřímně řečeno, v tu chvíli mě to dost vykolejilo. Ve své naivitě (tehdy začínající učitelky) jsem nepředpokládala, že toto budu muset někomu vysvětlovat. Vždyť to přece MUSÍ vědět každý, ne?

Chyba lávky, NEMUSÍ. Tak jsem žákům trpělivě vysvětlila, že domácí úkoly jsou tu z těchto důvodů:

• Abychom si učivo lépe zapamatovali.
• Ve škole není tolik času na procvičení.
• Doma máte víc klidu, nic vás nerozptyluje.
• Můžete procvičovat v době, kdy vám to nejlépe vyhovuje.

Ptáte se, jaký byl výsledek mého pedagogického snažení? (Ve skutečnosti jsem byla i já napnutá, jestli to zabere, nebo ne.) Lidově řečeno – hleděli jak tele na nový vrata. Prý jim to takto nikdo nikdy ještě nevysvětlil!? (Po této větě jsem pak i já hleděla jak… však vy víte…)

A nemyslete si, že jsem pak svoje žáky samým nadšením zahrnovala domácími úkoly den co den. Naopak. Žáci totiž sami došli k tomu, že když změní svůj přístup k učení, nebude to pak pro ně domácí „mučení“. Zkrátka a dobře – kdo dává v hodině pozor a soustředí se jen na výklad, ten se nemusí doma učení tolik věnovat. A když, tak s pocitem, že bude zase o něco lepší. Že se pak nebude muset stresovat před každou písemkou.

Nesmíme však zapomínat na ty žáky, kteří domácí úkoly opravdu potřebují. (A za tím si stojím!) Mám na mysli žáky s dyslexií a dysgrafií, s poruchami pozornosti, ADHD a podobně.  Všichni víme, že nestačí běžnému tempu ve třídě. Potřebují více času na rozmyšlení. A my, učitelé, jim to máme umožnit. Stejně tak ale víme, že to není v hodině vždy možné.

Ve třídě totiž zbývá pořád dost těch, kteří tempo stíhají a ve zbytku hodiny se pak nudí.

Domácí úkoly tedy nemají být trestem pro žáky a jejich rodiče. Nemají být ani úlevou učitelům, kteří nestíhají probrat dané učivo (ať už z jakýchkoli důvodů).

Domácí úkoly mají posouvat žáky dál na jejich cestě za věděním, učit je jisté pravidelnosti a disciplíně. Mají odbourávat zbytečné stresy z písemných prací ve škole. Mají pomáhat těm, kteří to potřebují. Ne škodit.

Teď ale do „hry“ vstupuje učitel. Na něm záleží, JAK bude úkol vypadat, jaký bude jeho CÍL. Nevidím totiž příliš smysl v opisování nicneříkajících pasáží z učebnice. Vždy jsem se snažila s žáky najít společnou řeč. Mluvit o tom, co je v češtině (a nejen v ní) trápí. Přijít na to, v čem se potřebují zlepšit. V čem chtějí být dobří. Pomoct jim odhalit jejich silné stránky a z těch pak dál těžit maximum pro jejich další rozvoj.

A pak tu máme početnou skupinu rodičů, která je oproti jednomu učiteli vždy jaksi v přesile. Nemalá část z nich toho i dost zneužívá, když se pak na chudáka učitele osopí, jak si mohl vůbec dovolit nějaký úkol zadat. Vždyť syn/dcera má tolik jiných aktivit, nemůže se přece věnovat jen škole. Musí si také užívat života, ne?

Jistě, ať si klidně užívá. Ale ať se také učí odpovědnosti a důslednosti. Když ho zbavíme povinností už teď, jak se k nim postaví, až bude živit svoji vlastní rodinu? Jak se podívá sám sobě do očí, až pozná, že nežije svůj vlastní život? A to jen proto, že kdysi nedokázal zabojovat a jít tvrdě za svými sny a cíli.

Podporujme tedy naše žáky. Podporujme svoje děti. A motivujme je vlastním příkladem. Neumetejme jim tu životní cestičku, kterou si stejně musejí vyšlapat sami. Nikdo jiný to za ně neudělá.

Nechci tím říct, že na domácích úkolech stojí vzdělanost našich žáků a dětí. Chci jen říct, že mají svůj smysl, když jim ten správný smysl také dáme. Je to na nás. Na učitelích.

A jestli je mezi vámi velká řada těch, kteří domácí úkoly nezadávají, i to je v pořádku. Chápu vás. Sami víte nejlépe, co dělat. I vám jde přece o to, abyste své žáky dovedli k poznání, které je nasměruje na tu správnou cestu. Jejich cestu.

Bylo mi potěšením napsat pro vás tento článek. Pokud vám pomohl uvědomit si mnohé věci, sdílejte ho dál do online světa. Ať pomůže i dalším lidem.

Čeština se mnou je Čeština pro všechny
vaše Erika